
Miluji moře, pláže a pobřeží <3. Upřímně lituji ty, kteří nikdy neměli možnost se podívat na zapadající slunce u moře. Hned bych je s sebou vzala, aby viděli tu krásu ;).
Miluji večerní procházky po pláži. Úplně sama, myšlenkama pryč od všech starostí, pohled upřený na rozbouřené moře dotýkající se špiček nohou. Je to nepopsatelný pocit.

Říkám si jaké to mám neštěstí v životě, ale tohle mi mnoho lidí závidí. Závidí mi to, že mám rodinu v Itálii. Jako ,,malá" jsem nedokázala pochopit ( dobře bylo mi 5-6 xd) , proč kvůli takové hlouposti. Asi si řeknou, že je to super mít rodinu v Itálii, několikrát ročně tam jezdit, mít tam svou vlastní rodinnou restauraci kousek od moře a bydlet tam 5 let. Divím se, že jsem to ještě nikomu neřekla, ale... Já bych se tohodle všeho vzdala, jenom abych mohla mít rodinu tady po mém boku, v České republice;).
Zní to bláznivě, jenomže já si vážím svých příbuzných, už jsem se to po těch letech naučila. Když za taťkou jedu do Itálie a projíždím vedle domu, kde jsme společně bydleli celá rodina 5 let, je mi po tom všem smutno... Neříkala jsem, že není. Jen jsem se s tím smířila. Víte co to pro mě bylo, odstěhovat se já nevím kolik kilometrů od mých kamarádů, míst, kde jsem prožila tolik zážitků, na které nikdy nezapomenu? Víte, já nikdy nechci udělat to, co mi udělala mí rodiče... Přišla jsem domů ze školky, chystala jsem se jít ven.. A máma mi řekla, ať si nastoupím do auta. Autem jsme jely celkem dlouho, a tak jsem se zeptala, kde to jedem. Odpověď? ,,Daleko", byl to nejhorší den v mém životě, opravdu :). Od té doby jsem neviděla mnoho z mých nejlepších kamarádů, se kterými jsem se nestihla ani rozloučit, samozřejmě s některými v kontaktu jsem (s málokterými). Ale... Byl to pro mě hodně velký šok. Učit se nový jazyk například (docela obdivuji, že jsem se takto těžký jazyk naučila tak rychle, čeština je nádherný jazyk :)). Ovšem nikdy nebudu považovat ČR za svůj domov. Ovšem - ten kdo říká, že Česká republika je škaredá, tak ho nechápu, vždyť je nádherná, plus ještě, když je to jeho rodná země, to by si jí měl ještě spíš vážit ;).
Já bych tohle nikdy mému dítěti neudělala, po tom, co jsem to zažila já, i když já svoji mámě vůbec nic nevyčítám ;). Mým velkým snem je se tam v dospělosti vrátit a bydlet tam, víte; nic vás k sobě neláká víc, než země, ve které jste se narodili a strávili tam polovinu svého života... a o které se vám zdá téměř každou noc ;). A ikdyž tam jezdíte často, nikdy to nebude takové, jako kdybyste tam žili.




Přesně tento výhled na Manarolu si pamatuji <3;)

Manarola...
Mi
manchi
Manarola <3
manchi
Manarola <3



